13 rodina

Rodina a nápodoba – povídej

Rodina je nejdůležitějším faktorem, který ovlivňuje celkové zrání dítěte. Rodiče a ostatní nejbližší členové rodiny se stávají od jeho nejútlejšího věku terčem pozorování a bezděčného napodobování (rodina poskytuje modely k napodobování a identifikaci). Předává mu základní model sociální interakce a komunikace v malé sociální skupině.


Rodina a potřeby – povídej
 

Rodina uspokojuje biologické potřeby dítěte, poskytuje mu také uspokojení jeho základních psychických potřeb, především potřebu bezpečí a trvalého citového vztahu. Rodina působí na vytváření představy dítěte o sobě samém, na jeho sebepojetí a sebehodnocení. Tím se rodina stává významným činitelem při utváření osobnosti dítěte.

 

Socializace dítěte - povídej

Procesem, v němž toto působení rodiny probíhá, je socializace dítěte. Socializace je přetváření a vývoj člověka, rozvoj jeho osobnosti působením soc iálních vlivů i vlastní činností, kterou na tyto vlivy reaguje, vyrovnává se s nimi, mění je a zvládá. V průběhu socializace se dítě učí podílet se na společných činnostech, čímž rozvíjí své schopnosti a potvrzuje si svoji kompetenci. Dítě přijímá vlivy kultury, do které patří, přijímá hodnoty a morální normy, učí se, co je správné a špatné.

 

Sebepojetí dítěte - povídej

je formováno sociálně zprostředkovanými reakcemi z jeho okolí. Obraz, který si dítě vytváří o svých schopnostech, předpokladech a možnostech je vytvářen těmito reakcemi – jiný zdroj informací dítě vlastně nemá. Dítě tento obraz přijímá a jeho další aktivity jsou podstatně ovlivněny tímto primárním vlivem.

 

Dítě se nemusí v rodině setkávat jen s kladnými a pozitivními reakcemi, pokud s ním rodiče v něčem nesouhlasí, je to pro dítě stejně důležitá informace, jako pochvala. Rodiče by však neměli zavrhovat celé dítě, odmítání by se mělo vztahovat pouze na nežádoucí chování.

 

Rodina a její vztah k dítěti ovlivňují základní vztahy důvěry, které dítě vytváří k okolnímu světu. Ujištění o tom, že svět je dobrý a je možno mu důvěřovat, získává dítě z pocitu bezpečí a lásky, který mu poskytují milující rodiče.

 

Základ struktury osobnosti – povídej

Vytvářejí se rysy osobnosti, které jsou ovlivněny sebehodnocením a sebepojetím. Opakování určitého způsobu chování vytváří získanou dispozici chovat se daným způsobem a tak se původně možná náhodné způsoby řešení nějaké situace stávají trvalými rysy chování a tím se vytvářejí rysy osobnosti. Rodina se podílí na vytváření základu osobnosti dítěte. Způsoby chování, přijímání či odmítání dítěte či dokonce jeho týrání a zneužívání proto nepůsobí pouze aktuálně, ale mají dlouhodobé důsledky pro celkový vývoj dítěte.

 

Formování osobnosti

bývá tedy přímým odrazem kvality rodiny. Jestliže se dítěti nedostává potřebně zaměřené výchovné péče a výchovných vzorů, hovoříme většinou výchovné zanedbanosti.

 

Výchovně zanedbávány

bývají zejména děti primitivních rodičů s nízkou kulturní úrovní, ale někdy i paradoxně děti v rodinách s vysokou socio-ekonomickou úrovní, kde však na dítě rodiče nemají čas, kde je dítě nevítané či stojí příliš v pozadí v řadě různých jiných hodnot a zájmů rodičů. Rodina však navenek může působit jako harmonický akceschopný celek.
 

Disfunkční rodina


Rodina, která není schopna zajistit normální vývoj dítěte a plnit požadavky společnosti na výchovu, se označuje jako rodina dysfunkční. Zde jsou mezi partnery napjaté vztahy, které narušují rodinné klima a rodinnou soudržnost, bez které je úspěšná výchova problematická.
U některých méně odolných jedinců dochází tímto vlivem až k psychické traumatizaci.

Psychická deprivace

Děti z dysfunkčních rodin se velmi často potýkají s pocity psychické deprivace, vznikající následkem dlouhodobého neuspokojování citových potřeb. Psychická deprivace se často vyznačuje některými psychickými zvláštnostmi, někdy až poruchami, které negativně ovlivňují jejich postupné zařazování do společnosti. Rodiče se jim většinou nevěnuj tak, jak by měli a nesledují důsledně náplň jejich volného času (poflakování, delikvence, alkohol, drogy).

Výchovné styly v rodině


autokratický

(dominantní, autoritativní) klade důraz na bezpodmínečnou poslušnost, podřízení dítěte autoritě rodiče, uposlechnutí všech příkazů a zákazů dospělé osoby bez výjimky a bez dlouhých diskusí. Vychovatel (rodič, učitel) má malé pochopení pro děti, jejich potřeby, přání a individuální odlišnosti. Děti nemají prostor pro samostatné rozhodování a jednání. Děti se stávají závislými na pochvale. Styl vychovává submisivní, závislé a málo iniciativní osobnosti a osobnosti agresivní k autoritám.

 

Liberální styl:

 

klade důraz na ponechání co největší volnosti dítěte bez omezování jeho vlastní aktivity.  Ve výchově je absence pravidel a hranice
 

Demokratický styl

okládá za nejdůležitější respektování dítěte jako samostatné bytosti s právem rozhodovat o sobě poměrně svobodně vzhledem k věku a k předpokládaným následkům jednání. Dítě však musí současně poznávat svou odpovědnost vůči druhým lidem v rodině i mimo ni. Rodiče jsou v tomto případě dítěti spíše staršími a zkušenějšími přáteli, spolupracujícími partnery. Klade se důraz na dosažení společně přijatelného řešení konfliktů a na význam společného rozhovoru.

 

Jaké znáš nevhodné výchovné styly?
 

Výchova rozmazlující: rodiče vyhovují každému přání dítěte a projevují mu až opičí lásku.

Výchova zavrhující: rodiče dávají svým chováním dítěti najevo otevřeně nebo nepřímo své city odmítání a nesouhlasu (nepřiznávají to a své chování zdůvodňují nezbytností kázně).
Výchova nadměrně ochraňující (hyperprotektivní, nadměrně starostlivá): ve snaze chránit dítě před každým rizikem brání rodiče dítěti v postupném získávání dovedností, které jsou nezbytné právě pro účelné zvládání nevyhnutelných rizikových situací.

Výchova perfekcionistická: výchova s přepjatou snahou po dokonalosti, perfektních výkonech doma, ve škole, ve sportu, v hudbě apod. Přitom rodiče kladou na dítě požadavky, které nemůže vzhledem ke svému věku a k individuálním vlastnostem splnit.

Výchova nedůsledná: rodič kolísá mezi krajností přísnosti a krajní povolností (někdy jako by kompenzoval své pocity viny za dřívější nadměrnou přísnost). Nedůslednost může ovšem vyplývat i z odlišného přístupu obou rodičů (matka tají špatné chování dítěte přísnému otci).

Výchova zanedbávající, týrající, zneužívající dítě: představují ji případy výslovného ohrožení vývoje dítěte. Dítě je tělesně i duševně týráno (může dojít k poškození dítěte).
 

Na jaké potíže může narazit pedagog  při komunikaci s rodiči ve chvíli, kdy chce řešit problém?

 

a) Nepříznivou informaci o svém dítěti chápou jako kritiku celé rodiny, protože jsou s dítětem identifikováni a jeho úspěšnost uspokojuje jejich rodičovskou potřebu seberealizace. Mohou také odmítat učitele jako nositele špatné zprávy, mohou se bránit zkreslením negativního sdělení nebo je přímo popírat.

b) Rodič může za viníka považovat učitele (a leckdy má pravdu)

c) Spolupráce rodiny a školy může být také nepříznivě ovlivněna potřebou rodičů chránit své vlastní dítě. Tato tendence vede za určitých okolností až k nekritičnosti a neschopnosti hodnotit jeho projevy přiměřeně. Rodiče nejsou vždycky schopni překonat emoční bariéru lásky k dítěti a přiznat si sami sobě, že nějaké nedostatky má. Někdy je blokuje i omezená zkušenost, neznalost projevů jiných dětí stejného věku.