03 učení

  1. UČENÍ
  • Význam učení pro život člověka.
  • Základní druhy učení (senzomotorické, kognitivní, sociální).
  • Principy učení (pokus × omyl, vhledem, posilování, nápodobou, identifikací).

 

Učení:

Učení je proces získávání a předávání zkušeností, návyků, dovedností, znalostí a hodnot, je všudypřítomné. Učením se u člověka rozvíjejí a proměňují vrozené schopnosti a vzorce chování. Učení je součástí individuálního dospívání, výchovy a vzdělávání, současně pomocí učení je předávána (tradovaná) kultura (= vše, co není přírodní, dítě ovlivňujeme výchovou, socializací – přivlastňování si lidského způsobu chování), odlišná v různých společnostech. Učením se zabývá celá řada věd: psychologie, pedagogika, antropologie, filosofie, sociologie výchovy, etologie, neurovědy a další. Učení je v podstatě řešení problému, aktivní učení je přizpůsobení se prostředí a současně prostředí přizpůsobujeme.

Učení jako činnost lze rozlišit na:

  • spontánní získávání vlastních zkušeností, učení se
  • neformální předávání zvyklostí, dovedností a hodnot v rodině a ve společnosti
  • formalizované učení a vzdělávání v institucích – učitel, škola

Samovolné učení je nabývání zkušeností a vyskytuje i u mnoha živočichů, u některých je učení jako předávání zvyklostí a zkušeností. Ve složitějších společnostech již nestačí předávání v rodině a vzniká potřeba učitele. Již ve starověku vznikaly školy, až v době pozdního středověku ve městech vzniklo soustavné vzdělávání. Povinné a soustavné školní vzdělávání bylo zavedeno v průběhu novověku.

Proces učení jako cílevědomého předávání informací usnadnil a urychlil šíření kulturních a společenských zkušeností včetně novinek. Jednotlivec šetří čas, který by musel vložit do svých vlastních pokusů. Díky učení se urychlil kulturní a společenský vývoj moderních společností, věd a technologií.

Význam učení:

Učení znamená činorodost intelektu jako nejúčinnějšího prostředku rozvíjejícího osobnost v dětství a zpomalujícího stárnutí v pozdějším věku. Učení znamená zvídavý životní styl, nikoliv jen vštěpování faktografických položek. Učení je schopnost, která lze rozvíjet až do nejvyššího stáří. Lidé, kteří se učí, žijí déle.

Význam učení lze sledovat v oblastech:

  • celoživotního učení či vzdělávání – současný požadavek společností, aby se člověk učil i po ukončení formálního vzdělávání. Vychází z rychlých změn ve vědách, ve společnosti. Je potřebnou složkou flexibility – schopnosti zapracovat se v jiných oblastech,
  • praktické učení – získávání vlastních zkušeností v dané činnosti, většinou pod vedením zkušeného člověka,
  • samouk – člověk s vysokou úrovní znalostí či dovedností nabytými na základě zkušeností, který neprošel formálním vzděláváním,
  • učení zpaměti (memorování) znamená doslovné učení se textu (herci). Memorování je nezbytnou součástí učení, ale i při něm musí porozumět člověk obsahu (herec musí své roli porozumět).

osti. Je potřebnou složkou flexibility – schopnosti zapracovat se v jiných oblastech,

Základní druhy učení:

Senzomotorické učení (smyslově pohybové) je učení se pohybovým návykům, podstatou je osvojování pohybových struktur, které jsou založeny na vzájemné koordinaci pohybů a jejich další koordinaci se senzorickými vjemy, výsledkem jsou motorické dovednosti. U člověka je to například jízda na kole, lyžích, hra na hudební nástroj a různé manipulační, pracovní činnosti, dítě se učí chodit, manipulovat s hračkami apod.

Kognitivní učení je osvojování vědomostí, principů, přesvědčení apod. Třídí se na učení se pojmů, řešení problémů a znalost principů. Výsledkem je možnost osvojovat si pronikavější, jemnější a utříděnější zkušenosti. Rozvíjí myšlenkové procesy, intelektové dovednosti a schopností k řešení složitých problémů.

Sociální učení je osvojování si komplexních způsobů chování a jednání přiměřené určité sociální situaci. Uskutečňuje se pozorováním a modelováním chování, postojů a emocionálních reakcí druhých lidí. Zaměřuje se na pozornost, paměť i motivaci. Sociální učení je považováno za psychologický mechanismus socializace. Produktem sociálního učení jsou tedy sociální role, postoje, hodnoty, ideály. Ve stručnosti lze definovat jako „učení žít mezi lidmi“ = učení sociálních komunikace, interakce a percepce, osvojení si sociálních dovedností, formuje motivy a charakter jedince.

 

Typy sociálního učení / principy učení:

Sociální učení = učení novým vzorcům chování v sociálních situacích (učení mezi lidmi). Sociální situace = reálná nebo myšlená přítomnost druhých lidí.

Učení typu pokus – omyl probíhá na základě náhodných pokusů s tím, že se fixuje ten pokus, který vedl k úspěchu. Tento postup se často užívá při snaze o vyřešení hlavolamů, bloudění po neznámém městě apod.

Učení vhledem znamená, že dojde ke spontánnímu a náhlému pochopení situace, na konci stojí pocit (a někdy i citoslovce) „aha – tak takhle to tedy je“. Podstatou je, že jedinec v určitém momentu řešení problému najednou celou situaci uchopí a vidí ji jako komplex a chápe její logiku.

(experiment W. Kohler, pokus s opicemi, které si za pomoci hole přitáhli banán za klecí).

Sociální posilování (podmiňování, operantní učení) je jednou z jednodušších forem sociálního učení, kdy určité chování či jednání je posíleno (odměněno) podnětem sociální povahy, což jsou různé podoby sociální akceptace – používání odměn a trestů. Projev akceptace má posilující účinek, protože uspokojuje sociální potřebu člověka být přijímán a akceptován. Tedy určité chování se opakuje a tím upevňuje, pokud je sociálně oceněno. (experimenty E.L. Thorndike, B.F.Skinner, Bandura)

Když po nějakém chování přijde odměna, zvyšuje se pravděpodobnost zopakování chování, pokud přijde trest, snižuje se. Pokud je chování bez odezvy, postupně vyhasíná.

Téma učení rozpracoval behaviorismus:

  • klasické podmiňování (odměna x trest)
  • instrumentální podmiňování (uspokojení x neuspokojení potřeby)
  • operantní podmiňování (vyvolání příjemného x nepříjemného prožitku).

Rozlišujeme přímé a nepřímé posilování. Př. nepřímého posilování je pozorováním získaná zkušenost (napichování hlavy na kůl, nechci takto dopadnout).

 

 

Princip učení:

  • vymezit cílové chování – výchovou se snažíme získat žádoucí chování
  • sled malých kroků
  • program zpevnění

Rizika: důslednost, motivace, doba trvání.

Nápodoba (imitace, observační učení): jedinec se může učit i tehdy, když se nachází v pozici pozorovatele nějaké akce. Toto učení je založeno na pozorování druhých (modelů) a uplatňuje se zde zástupné zpevňování. Pokud je jedinec svědkem toho, že model je za své chování potrestán, pravděpodobně u sebe toto chování v budoucnu potlačí, a naopak fixuje způsoby jednání, které měly pro model pozitivní důsledek. Současně může jedinec napodobovat i sám sebe.  (experimenty A. Bandura, E. A. Rosse)

Typy učení:

  • závislá nápodoba – u dětí – nápodoba sociálně odměňovaného chování
  • regresivní nápodoba – návrat ve vývoji do minulosti, napodobování mladšího sourozence – upoutání pozornosti
  • kompenzační nápodoba – nahrazování chtěné činnosti, nastává v situaci silného stresu, frustrace

Identifikace má mnohé společné rysy s učením nápodobou. Opět jde o situaci, kdy jedinec přejímá chování druhého člověka. Jiný je však motiv. Při identifikaci se vybírá objekt (vzor) nápodoby, přejímán je celek (ztotožnění se vzorem), oproti učení nápodobou, kdy je přejímáno pouze určité chování. Identifikace znamená ztotožnění a přejímání chování, které je způsobeno citovým vztahem nebo obdivem k určité autoritě, kterou jedinec napodobuje, protože by chtěl být jako ona.

Učení nápodobou i identifikací má vyšší efektivitu díky prožívaným emocím. Často se vyskytuje v kombinaci se zpevňováním.

Další typy učení:

  • vtiskání – má určitý genetický základ a probíhá zejména v raných vývojových fázích (př. housata – obraz matky, pokud se fixují např. na míč na svoji matku již nereagují,
  • habituace (přivykání) – útlum reakce na podněty, o kterých jedinec nabyl dojmu, že již nejsou důležité,
  • senzitizace – opak habituace – nárůst vnímavosti vůči určitým podnětům. Např. z negativní zkušenosti může vzniknout až fóbie,

 

Kontrolní otázky

Pro proces učení neplatí:

  1. Učením se u člověka rozvíjejí a proměňují vrozené schopnosti a vzorce chování
  2. Učení nemá svoje místo z žádné vědní disciplíně
  3. Učením se u člověka rozvíjejí a proměňují vrozené schopnosti a vzorce chování.

B  naopak Učením se zabývá celá řada věd: psychologie, pedagogika, antropologie, filosofie, sociologie

 

 

Pro kterou oblast učení platí, že je to získávání vlastních zkušeností v dané činnosti, většinou pod vedením zkušeného člověka ?

  1. praktické učení
  2. samouk
  3. celoživotní učení

A

B samouk- člověk s vysokou úrovní znalostí či dovedností nabytými na základě zkušeností, který neprošel formálním vzděláváním.

C současný požadavek společností, aby se člověk učil i po ukončení formálního vzdělávání. Vychází z rychlých změn ve vědách, ve společnosti

 

Který ze základních druhů učení je považováno za mechanismus socializace?

  1. Kognitivní učení
  2. Senzomotorické učení
  3. Sociální učení

C  Ve stručnosti lze definovat jako „učení žít mezi lidmi“ = učení sociálních komunikace, interakce a percepce, osvojení si sociálních dovedností, formuje motivy a charakter jedince.

A kognitivní se třídí  na učení se pojmů, řešení problémů a znalost principů.

B senzomotorické je učení se pohybovým návykům, podstatou je osvojování pohybových struktur, výsledkem jsou motorické dovednosti.

 

Princip učení  vhledem znamená:

  1. Proces náhodných pokusů a tím, že se fixuje ten, který vedl k úspěchu
  2. Naučená reakce např. reakce dítěte na matku
  3. Sledování činnosti druhého a následné pochopení princip

C

A to je učení typu pokus- omyl

B tomu se říká vtiskání neboli imprinting, má genetický základ a probíhá především v raných vývojových fázích

Jedním z typů sociálního učení je sociální posilování (podmiňování). Principem je posilování určitého chování, které je oceňováno. Experimenty na tento druh učení prováděl.

  1. Thorndike
  2. Kohler
  3. Pavlov

A

B zkoumal učení vhledem, opice, která si za pomoci tyče přitáhla banán

C Thorndike své pokusy realizovat přibližně v téže době jako Pavlov. Thorndike zavíral hladové krysy do skříněk, kde bylo zabudováno zařízení na přísun potravy - krysa musela zmáčknout jednu konkrétní páčku z vícera, které ve skříňce byly, a dostala dávku potravy. Nejprve se jí dotkla po delší době omylem, poté se intervaly "úspěšnosti mačkání správné páčky" snižovaly, až zvíře došlo k "poznání", že existuje souvislost mezi konkrétní páčkou a potravou. V této verzi podmiňování tedy zvíře není pasivním objektem, ale objektem aktivním - musí:

   1. najít způsob, jak se k potravě dostat,

   2. postupně zvnitřnit příslušný úkon

(U Pavlova klasického podmiňování je experimentátor aktivní, pokusné zvíře pasivní)

Pavlov zkoumal vnitřní procesy, které se ve zvířeti odehrávají a ze svých poznatků vytvořil teorii o první a druhé signální soustavě, byl si tedy vědom odlišností savců a lidského jedince (aspekt řeči), které proces učení ovlivňují. Skinner a Thorndike zkoumali pouze vnější chování zvířete, nezabývali se nervovými spojeními ani vnitřními procesy, apod. Z tohoto důvodu byly jejich výsledky méně přínosné také pro proces učení člověka.

 

 

Rozdíl mezi identifikací a nápodobou je:

  1. žádný, oba pojmy vyjadřují totéž
  2. Při identifikaci dochází ke ztotožnění se vzorem oproti učení nápodobou, kdy je přejímáno pouze určité chování.
  3. Nápodoba má vyšší efektivitu díky prožívaným emocím

B Identifikace má mnohé společné rysy s učením nápodobou. Opět jde o situaci, kdy jedinec přejímá chování druhého člověka. Jiný je však motiv.

C toto platí pro učení nápodobou i pro identifikaci