01 osobnost člověka

1. OSOBNOST ČLOVĚKA

• Determinanty osobnosti, struktura osobnosti.
• Vlohy a schopnosti, nadání, inteligenční schopnosti.
• Pojmy temperament a charakter.
• Zaměřenost osobnosti, motivace a hodnoty.
• Možnosti školy v ovlivňování osobnosti dítěte.
• Uplatňování tzv. osobního zřetele k individuu.

Dynamika osobnosti (proměnlivost) zkoumá činitele uvádějící prožívání a chování člověka v činnost. Dynamika je přechodná a vyvíjející se (nerozhodnost, smutek, hlad,…). ¨

Vlohy a schopnosti:

Vloha je vrozený předpoklad pro vykonávání nějaké mentální nebo senzomotorické činnosti. Cvičením vloh se vyvíjí schopnosti. Vlohou je například hudební sluch. Bez rozvíjení vlohy v dětství může zůstat vloha zakrnělá. Vlohy se nevztahují jen k intelektuálním výkonům, ale i k emocionalitě. Rozlišují se vlohy obecnější (k zapamatování, k zamyšlení) a specifické (prostorová představivost, hudební sluch). Cvičením lze vlohy rozvíjet jen do určité míry.

Schopnosti jsou vlastnosti osobnosti, které jsou rozvinuté výcvikem, vzděláním a zkušeností. Jsou důležité pro kvalitní rozvoj a využití při určitých činnostech. Člověk se s nimi nerodí, schopnost je třeba těmito činnostmi utvrzovat a dále rozvíjet.

Jádrem schopností jsou vrozené vlohy – dispozice.

• Aptitude: osobní strop, nejvyšší úroveň, které lze v daném směru dosáhnout.
• Ability: dosažená aktuální úroveň psychických funkcí, znalostí a dovedností.

Nadání:

Nadání je druhý stupeň míry schopnosti, jedná se o vyvinuté vlohy nebo souhrn specifických vloh. Příkladem může být hudební nadání (schopnost komponovat, dirigovat nebo hrát na hudební nástroj, prostorová představivost,…).

Inteligenční schopnosti / inteligence:

Inteligence je rozumová schopnost řešit nově vzniklé nebo obtížné situace a problémy.
Je to poznávací schopnost, která určuje úroveň a kvalitu myšlení jedince. IQ je bodová hodnota vyjadřující úroveň rozumových schopností.

• Fluidní inteligence: vrozená, relativně nezávislá na učení a kulturním prostředí.
• Krystalická inteligence: ovlivněná učením, kulturním prostředím, zkušenostmi.

GARDNER rozlišil 7 druhů inteligence.

• Jazyková (text, formulace mluvy, slovní zásoba, …)
• Logicko-matematická (kvanta, poměry, logické vazby, funkce,…)
• Prostorová inteligence (orientace v prostoru, orientace v částech celku,…)
• Hudební inteligence (vnímání melodií, intonací, rytmů,…)
• Tělesně-pohybová inteligence (kombinační schopnosti, bystrost, strategie,…)
• Interpersonální inteligence (mezilidská, ve vztazích s lidmi, řešení konfliktů,…)
• Intrapersonální inteligence (vyznat se sám v sobě)

Některé děti nerozumí výuce, i když je snaha z obou stran, děti poté začnou zlobit, nerozumí tomu, zlobí víc a víc. Tento problém se musí řešit, děti musí být v kolektivu, kde takový problém mít nebudou (specializované školy).

BINET rozlišil chronologický věk a mentální věk dítěte. Chronologický věk, je věk od narození do dne, kdy jde dítě k zápisu. Mentální věk, je věk rozumu nebo inteligence, ten je dám tím, pro jaký věk typické úkoly ten daný člověk dokáže vyřešit. Jde o úkoly různé obtížnosti. Dítě může řešit i složitější úkoly, než na kolik má chronologický věk. Je to ale opravdu bezproblémové řešení? Máme to tak také dělat? Jeho test slouží k selektivním účelům, vytřídí děti, které nejsou dostatečně mentálně inteligentní. V dnešní době se tento test kritizuje. Může se stát, že nějaké dítě, má chronologický věk vyšší než mentální věk, ale nemusí být méně inteligentní, ale v dítěti mohou být nějaké jiné věci, které mohou znemožnit jeho inteligenci projevit.

Musíme rozlišovat inteligenci a projevy inteligence. Dítě / člověk může být inteligentní, jen to nedokáže správně projevit. A v tomto případě je špatné, dát toto dítě do zvláštní školy, protože by to jeho mentální vývoj ještě zpomalilo. Důležitější je tomu dítěti pomoci, aby se jeho inteligence a projevy správně rozvíjely.

Inteligence je ovlivňována řečí, postojem a motivací, strachem a úzkostí. Inteligence se ve velké míře projevuje právě díky řeči. Není to ale jediný nástroj, kterým jde inteligence projevit.

Charakter:

Charakter znamená ráz či povahu, celek podstatných a stálých rysů, které charakterizují určitou osobu nebo předmět. Jedná se o vrozené vzorce chování, které vyžadujeme i od ostatních. Tyto vlastnosti jsou osvojované, nejprve to jsou příkazy, které pak dítě přijme za své a zvnitřní je za své zásady.

Charakter souvisí s temperamentem. Charakterová složka se podílí na chování a jednání jedince ve společenských vazbách, vůči ostatním lidem. Charaktery se odvíjí od vytrvalosti, sebeovládání a svědomí. Charakter má složku poznávací, motivačně emoční a také záleží na sociálních dovednostech.

Temperament:

Temperament znamená souhrn charakteristických nebo vrozených rysů osobnosti, které se trvale projevují způsobem reagování, jednání a prožívání. Temperament je spjat se vzrušivostí, tj. mírou odpovědi určitého člověka na podněty (zahrnuje tendenci měnit nálady).

Lidé se navzájem liší nejen obsahem svého duševního života, ale i formou – reakcemi na podněty. Temperament tedy určuje dynamiku celého prožívání a chování osobnosti. Temperament se projevuje už v dětství a během života zůstává stálý.

 

Dynamika prožívání je tempo průběhu a střídání psychických procesů, stavů, činností a jednání a jejich intenzitou. Prožívání se liší:

• Rychlostí a intenzitou reakcí člověka na různé podněty.
• Délkou trvání reakcí.
• Projevem prožívání navenek.

Temperamentové vlastnosti:

• Celkové citové ladění (převládající nálada).
• Způsob citové / volní vzrušivosti, reaktivity a aktivity.
• Zahrnuje formální vlastnosti, nezávislé na obsahu vědomí a osobních sklonech.

Temperamentové typologie:

Antická teorie temperamentu zaznamenána HIPPOKRATEM a později ji zastával i římský lékař GALENOS. Ten rozlišoval 4 základní typy podle převládající tekutiny v těle.

Sangvinik	Krev	Optimista, čilý a veselý člověk, stabilní a energický.
Flegmatik	Hlen	Lhostejný, nepodléhá náladám, stabilní a pasivní.
Cholerik	Žluč	Vzteklý, prudké reakce, těžko se ovládá, aktivní a labilní.
Melancholik	Černá žluč	Pesimista, smutná nálada, přecitlivělý, labilní a pasivní.

Kretschmerova (morfologická) typologie: ERNST KRETSCHMER popsal souvislost mezi konstitucí těla, typem temperamentu a psychiatrickým onemocněním. Temperamentové vlastnosti podle něj souvisí se stavbou těla.

TYP	TEMPERAMENT	PSYCHIATRICKÁ PORUCHA	NEMOC	POPIS
Pyknik	Cyklotymní (sangvinik)	Cyklofrenie BA porucha	Cukrovka, hypertenze	Malá a tlustá postava, kulatá hlava, většinou plešatá. Bývá veselý.
Leptosom	Schizotymní (flegmatik)	Schizofrenie	Tuberkulóza, vředy	Vitální, hubený, vysoký, bez svalové a tukové hmoty.
Atlet	Viskosní (cholerik)	Epilepsie (dnes víme, že nejde o psych. poruchu)	Klouby a svaly	Má svalovou hmotu, velký hrudník, je vysoký. Těžkopádný, výbušný.
Dysplastik	---	---	---	Lidé, které nelze zařadit jinam, sou nevyhranění.

 

 

Zaměřenost osobnosti: (Z. Helus: Osobnost a její vývoj)

Zaměřenost je nevědomý, subjektivně přímo nepociťovaný způsob vnímání vzniklý na základě předcházejících zkušeností jedince. Zaměřenost osobnosti může být na sebe, na interakci a na úkoly. Chceme pochopit přístupy a cíle, zaměřenost jedince = co jedinec chce, proč to chce, jak intenzivně si přeje dosáhnout žádoucího stavu.

 

Motivační síly, hlavní činitelé zaměřenosti:

Potřeby vycházejí z nás.

• Nedostatkové potřeby nás periodicky zaměstnávají (jídlo, pití, spánek, sex).
• Rozvojové potřeby se stále stupňují, estetická potřeba, seberealizace,…
• Potřeba blízkosti, důstojnosti a mezilidských vztahů.
• Poznávací potřeby (recepční, přijímací = pasivní, nebo objevovací = aktivní)
• Sociální potřeby (mezilidské vztahy, začlenění, spolupráce, soutěživost)
• Výkonové potřeby (realizovat nějaký výkon, být lepší a lepší, vyhnout se neúspěchu)

Motivy chápeme jako propojení potřeb s vnějšími popudy (incentivami). Zatím co potřeby jsou vnitřním zdrojem motivu (hlad, sexuální touha, touha mít úspěch,…), incentiva je jeho zdrojem vnějším (vůně lákavého pokrmu, nahá osoba, šance žáka získat dobrou známku). Pokud motiv určují potřeby = vnitřní motivaci, pokud incentivy = vnější motivaci. Ve vývoji osobnosti nesmírně důležité (vnitřní motivace = žák překoná protivného učitele, nudnou knihu, výsměch spolužáků, vnější motivace = učí se v případě trestu, odměny).

Zájmy jsou těsně spjaté s potřebami. Uvědomělé a soustavné zaměření aktivity jedince na určitou oblast poznávání a činorodé seberealizace.

Hodnoty vyjadřují cíle, ke kterým se vztahují potřeby člověka. Každý má svou hierarchii hodnot (závisí na věku, výchově, kultuře).

Postoje jsou specifické získané dispozice, dávají impulz k určitému chování či jednání na základě poznání, citového hodnocení. Utváření je komplikované, podílí se potřeby, sociální aspekty. Postoje mohou být společné pro celou skupinu (rodina, vztah k náboženství,…).

 

Motivace a hodnoty:

Motivace je psychický proces vedoucí k energetizaci organismu. Motivace usměrňuje naše chování a jednání pro dosažení určitého cíle. Vyjadřuje souhrn všech skutečností, jako je radost, zvídavost, pozitivní pocity, radostné očekávání, které podporují nebo tlumí jedince, aby něco konal nebo nekonal.

Motivy jsou osobní příčiny určitého chování, jsou to pohnutky, psychologické příčiny reakcí, činností a jednání člověka zaměřené na uspokojování určitých potřeb. Za základní formu motivů jsou pokládány potřeby, ostatní formy se vyvíjejí z potřeb. Potřeba je stav nedostatku nebo nadbytku něčeho, co nás vede k činnostem, jimiž tuto potřebu uspokojujeme.

Hodnoty jsou vlastnosti, které jedinec přikusuje určitému objektu, situaci, události, nebo činnosti ve spojitosti s uspokojováním jeho potřeb, zájmů. Hodnoty se vytvářejí a postupně diferencují v procesu socializace. Hodnoty odrážejí kulturu společnosti.

• Pozitivní (žádoucí), negativní (nežádoucí).
• Absolutní a relativní.
• Přímé a nepřímé.

 

Možnosti školy v ovlivňování osobnosti dítěte.

Kromě rodiny má i škola velký vliv na rozvoj osobnosti dítěte. Škola prostřednictvím učitelů, kteří jsou odborně vybaveni, profesionálně zdatní a kompetentním vůdčím aktérem školní edukace dítěte. Tedy jho výchovy, vzděláváním, vyučováním a učením v podmínkách školy. Škola díky vůdčímu edukačnímu aktérství skýtá dítěti jedno ze základních životních dobrodiní. Napomáhá jeho orientaci ve světě. Zejména tím, že je obohacuje soustavami poznatků a dovedností, názorů a postojů, které jsou  předpokladem pro uplatnění ve světě, realizace úspěšné a smysluplné cesty. Selhávání školy v realizaci toho jejího poslání je jednou z největších pohrom, které děti postihují. Má být tudíž jedním z prioritních zájmů společnosti a občanů zabezpečit školu a práci učitelů natolik všestranně, aby k takovému selhávání nedocházelo. (HELUS, Z. Dítě v osobnostním pojetí).

Uplatňování tzv. osobního zřetele k individuu.

Člověka jako osobnost můžeme chápat různými způsoby, nejčastěji (základní znaky):

• osobnost je jedinec jako psychologický celek (celistvost) – osobnost se skládá z nějakých svých částí, které neexistují na sobě nezávisle, ale jsou navzájem propojeny, dohromady tvoří jednotu individua

• osobnost je člověk jako subjekt – tzn. Vyzdvihovat do centra pozornosti člověka jako rozhodující se a jednající bytost, jako toho, kdo je zdrojem akce, tvůrcem, iniciátorem, původcem

• osobnost je to, čím se člověk liší od druhých lidí (individuální svéráz)

Z uvedených tří důkazů chápeme osobnost jako soustavu vlastností charakterizujících celistvou individualitu konkrétního člověka, zaměřeného na realizaci životních cílů a rozvinutých potencialit.

Dbáme na to, aby nám dítě bylo partnerem. A sice v tom smyslu slova, že pozorně vnímáme, čím se vyznačuje a oč usiluje, že mu umožňujeme, aby svými iniciativami, otázkami, názory a zkušenostmi vstupovalo do výchovného dění. Jako vychovatelé využíváme jeho projevy tak, aby nás výchovný a vzdělávací záměr byl vůči dítěti adresný, stával se i jeho záměrem a nabýval tak své výsledné podoby (HELUS, Z. Dítě v osobnostním pojetí).

 

 

Kontrolní otázky

Osobnost člověka je:

1. individuální spojení biologických, psychologických a sociálních aspektů jedince, je utvářena ve vztazích mezi lidmi, prostředím a společností
2. individuální spojení biologických, psychologických a sociálních aspektů jedince, ale společenské vztahy na její formování nemají žádný vliv
3. natolik rozmanitá, že ji nelze definovat

A

 

Mezi vnitřní determinanty nepatří:

1. dědičnost,
2. Vlivy z prostředí
3. Biologické podklady v organismu, člověk si je nese v sobě, tyto dispozice se mohou, ale také nemusí rozvíjet

 B  vlivy z prostředí-  jsou vnější determinanty, rodina hraje nejvýznamnější roli ve výchově, dále životní zkušenosti a situace

 

Struktura osobnosti:

1. Se skládá z trvalých dispozic, které dělíme na obecné a motivované, popis struktury osobnosti má popisovat, co je v psychice člověka stálé a nezávislé na proměnlivosti situací.
2. Zkoumá činitele uvádějící prožívání a chování člověka v činnost, je přechodná ( smutek, hlad, nerozhodnost)
3. Se skládá z dispozic, které jsou neměnné

A

B  Toto zkoumá dynamika osobnosti ( proměnlivost)

 

Vloha je

a) vlastnost osobnosti, která je rozvinutá výcvikem, vzděláním a zkušeností

b) je vrozený předpoklad pro vykonávání nějaké mentální nebo senzomotorické činnosti. Cvičením vloh se vyvíjí schopnosti.

c) totéž co dispozice

B

A  to jsou schopnosti

 C Jádrem schopností jsou vrozené vlohy – dispozice.

 

Vyvinuté vlohy  neboli souhrn specifických vloh se nazývá:

a)ability

b)aptituda

c) nadání

C Nadání je druhý stupeň míry schopnosti, jedná se o vyvinuté vlohy nebo souhrn specifických vloh. Příkladem může být hudební nadání (schopnost komponovat, dirigovat nebo hrát na hudební nástroj, prostorová představivost,…).

B Aptitude: osobní strop, nejvyšší úroveň, které lze v daném směru dosáhnout.

A Ability: dosažená aktuální úroveň psychických funkcí, znalostí a dovedností.

 

 

7 druhů inteligence ( jazykovou, log-mat., prostorovou, hudební,  těl.-pohybovou, intra a interpersonální )popsal

1. Gardner
2. Binet
3. Hipokrates

A

B Binet vymyslel rozlišil chronologický věk a mentální věk dítěte.

C Hipokrates- Ten rozlišoval 4 základní typy  temperamentu podle převládající tekutiny v těle.

Temperament

1. Se vyvíjí a mění během celého života
2. Temperament se projevuje už v dětství a během života zůstává stálý.
3. má složku poznávací, motivačně emoční a také záleží na sociálních dovednostech.

B

C toto platí pro charakter, Charakter souvisí s temperamentem. Charakterová složka se podílí na chování a jednání jedince ve společenských vazbách, vůči ostatním lidem. Charaktery se odvíjí od vytrvalosti, sebeovládání a svědomí. Charakter má složku poznávací, motivačně emoční a také záleží na sociálních dovednostech.

Specificky získané dispozice, které dávají impulz k určitému chování či jednání na základě poznání jsou:

1. Postoje
2. Hodnoty
3. Zájmy

A

B  Hodnoty vyjadřují cíle, ke kterým se vztahují potřeby člověka. Každý má svou hierarchii hodnot (závisí na věku, výchově, kultuře).

C Zájmy jsou těsně spjaté s potřebami. Uvědomělé a soustavné zaměření aktivity jedince na určitou oblast poznávání a činorodé seberealizace

 

 

V otázce možností školy k ovlivňování osobnosti dítěte platí:

1. Škola nemá téměř žádné možnosti na ovlivňování rozvoje osobnosti dítěte
2. Škola má – vedle rodiny - velký vliv na rozvoj osobnosti dítěte -záleží na odbornosti a profesionalitě učitelů
3.  Škola má – vedle rodiny - velký vliv na rozvoj osobnosti dítěte - není to však její prioritou, zaměřuje se především na sdělování poznatků

B

C Škola obohacuje děti soustavami poznatků a dovedností, názorů a postojů, které jsou  předpokladem pro uplatnění ve světě, Selhávání školy v realizaci toho jejího poslání je jednou z největších pohrom, které děti postihují. Má být tudíž jedním z prioritních zájmů společnosti a občanů zabezpečit školu a práci učitelů natolik všestranně, aby k takovému selhávání nedocházelo.