2. VÝVOJ

• Vymezení a vzájemný vztah pojmů: vývoj, zrání, učení.
• Hlavní činitelé psychického vývoje.
• Tzv. kritická období ve vývoji (citlivá období).
• Oblasti vývoje a vztah mezi nimi (tělesná, percepční, kognitivní atd.).
• Vztah mezi vývojem a výchovou / vzděláváním.

Učení:

Učení je proces získávání a předávání zkušeností, návyků, dovedností, znalostí a hodnot. Učením se u člověka rozvíjejí a proměňují vrozené schopnosti a vzorce chování. Učení je součástí individuálního dospívání, výchovy a vzdělávání.

 

Vývoj jako učení: už na sklonku kojeneckého období, a pak stále výrazněji, se tažnou silou vývoje stává učení (chápané ve velice obecném významu, jako široké spektrum zvládajících aktivit) a skrze ně získávané zkušenosti a dovednosti.

 

Učení začíná razit cestu vývoji. Šíře, intenzita a tempo psychického vývoje už zdaleka nejsou obdobné u všech lidí, ale stávají se individuálně specifickými. Rozhodující význam má přístup jedince ke zkušenostem, k možnostem aktivně se projevovat – tedy stoupá důležitost toho, co nazýváme podnětností prostředí. Negativní dopad na vývoj dětí v období rostoucího významu učení a získávání zkušeností mají nejrůznější deprivace (strádání).

 

1. Deprivace citové a sociální, dítěti chybí podněty aktivizující je k přijímání a projevování citové blízkosti ve vztazích s lidmi blízkého okolí – tedy lásky, něhy, vcítění a soucítění, oddanosti apod.

 

2. Deprivace senzomotorické, dítě postrádá rozmanitost podnětů aktivizujících je smyslově, či kdy je omezováno v pohybu. Deprivačně působí jednotvárné, monotónní prostředí, kde se nic neděje.

 

3. Deprivace činnostní, kdy chybí impulzy aktivizující dítě k činnostem, jimiž aktivně rozvíjí svůj vztah k prostředí, orientuje se v něm, získává poznatky o svých možnostech zasahovat do průběhu událostí, projevovat kompetenci apod.

 

Deprivace je vlastně nedostatek podnětů, výzev, úkolů, které podněcují dítě učit se a získávat zkušenosti. Zkušenosti se stávají vnitřním bohatstvím jedince právě díky rozmanitým formám a typům učení. (HELUS: Osobnost a její vývoj)

 

 

Psychický vývoj:

Psychický vývoj je úzce spjat s vývojem tělesným – tvoří s ním jednotu. Zejména v prvním období po narození je vývoj psychiky umožňován tělesným zráním. Teprve po dosažení tělesné zralosti, se psychický vývoj do značné míry autonomizuje, více jej ovlivňuje učení, zkušenosti a aktivní sociální život.

 

Psychický vývoj chápeme jako specifický druh změn, které mají své znaky a charakteristický průběh. Lze rozlišit vývojové změny evoluční a involuční. Průběh vývoje ovlivňují senzitivní (citlivá) období a období krizová. Vlastní průběh se zpravidla člení na více či méně zřetelně odlišné fáze = periodizace vývoje. (Z. Helus: Osobnost a její vývoj)

 

Senzitivní (citlivá) a krizová období ve vývoji:

Senzitivní vývojové období označuje zvýšenou citlivost jedince vůči určitým vlivům okolí, na které pak reaguje s mimořádnou intenzitou, vedoucí k trvalé vývojové změně.

 

V raných fázích vývoje je dítě zvýšeně senzitivní na vnímavost matky vůči jeho projevům, na její empatii a láskyplnost. Díky vnímavosti dítěte na tyto projevy se v něm probouzí a vyvíjí dispozice, vnímat city druhých lidí a projevovat své. Zde je základ citové interakce, schopnosti důvěry a spoléhání, což jsou kvality života, které napomáhají vývoji obecně.
 

V dítěti, které se nesetkává s empatií, láskyplností a vnímavostí v raném období života, se podobné dispozice nevyvinou. Hovoříme o citové deprivaci (strádání), která představuje celkově vážné narušení vývoje (vzniká deprivační syndrom, deprivovaní osobnost). Deprivovaná osobnost se neumí vcítit, neumí opětovat cit druhého, snadno ublíží.

 

Kritická období jsou vývojová období, kde hrozní zvýšené nebezpečí, že se jedinec ocitne v situacích zátěže, které nedokáže zvládnout. Např. je to období první vzdoru, když dítě, objevující své já a fascinované způsobilostí poradit si sám, naráží na odpor svých rodičů. Podobně hovoříme o krizi dospívání, kdy se adolescent vymaňuje z dosavadní úzké vázanosti na rodiče, zaujímá k nim kritický vztah, ale současně mu záleží na jejich lásce. Krizová období nejsou vždy nutná, ale pravděpodobná. Mezi kompetence vychovatele patří, pomoci dítěti, aby je co nejlépe zvládl. (HELUS: Osobnost a její vývoj)

Hlavní činitele psychického vývoje:

Svůj význam pro vývoj jedince má i vlastní aktivita (iniciativa) a výchova. Pokud všechno toto shrneme, v literatuře se nejčastěji vymezují 4 činitelé:

• Biologické, Vnější prostředí, Výchova, Sebevýchova

 

Biologické činitelé:

Základem je biogenetický základ, tj. to, co si jedinec přinese na svět při narození. Je souhrnem vývojových možností, které se uplatňují jako vnitřní předpoklady pro vznik a vývoj různých psychických a fyzických kvalit. Tyto vnitřní předpoklady tvoří hlavně dědičnost, struktura a kvalita nervové soustavy a žlázy s vnitřním vylučováním.

 

Dědičnost tvoří genová výbava, dědíme vlastnosti svého druhu, a vlastnosti a dispozice svých předků. Dědičností se nepřenášejí hotové psychické vlastnosti, na rozdíl od tělesných vlastností - psychické vlastnosti se vytvářejí, dědíme jen dispozice k nim). Součástí biologického činitele je nervová soustava, ta zajišťuje naši aktivitu a temperament.

 

Vnější prostředí:

• Přírodní prostředí, kde žijeme. Jinak je ovlivněn temperament a psychika lidí žijících na rovníku, jinak těch, co žijí na severu.
• Materiálně-ekonomické prostředí, úroveň kvality výživy, dostatek vitamínů, možnosti kulturního vyžití, možnosti masovo-komunikačních prostředků.
• Sociální, škola, rodina, atd.

 

Výchova:

Výchova je nejdůležitější pro vývoj psychiky. Výchova je cílevědomá a záměrná stimulace a organizace aktivity dítěte. Výchova není všemocná, důležité jsou i možnosti prostředí.

Sebevýchova:

Je to vlastní aktivita, je hybnou silou vývoje, aktivita jedince je zaměřená na sebevýchovu prostřednictvím plánů, životních cílů a ideálů. Sebevýchova nastupuje až na určitém stupni vývoje (nelze třeba uplatnit u kojenců).

(informace jsou z internetu + k tématu je v knize Osobnost a její vývoj věnovaná celá kapitola)

Oblasti vývoje a vztah mezi nimi (tělesný, percepční, kognitivní atd.).

Vývoj tělesný: změny výšky, hmotnosti a motorických dovedností v průběhu života jedince.

 

Novorozenec (0 – 28 dní): dítě se rodí s řadou nepodmíněných reflexů. Jejich vyšetření je důležité pro zjištění, zda je dítě zdravotně (neurologicky) v pořádku.

• reflex adaptační (polykací, sací, orientačně pátrací, obranný a vyměšovací).
• Moorův reflex (při podtrhnutí podložky dítě prudce rozhodí končetiny a křičí).
• Palmární, úchopový reflex (vložený předmět do dlaně dítě pevně sevře).
• Babinského reflex (roztažení prstů dolní končetiny při dráždění plosky nohy).

 

Taktilní podněty jsou spojeny s prožitkem příjemnosti. Emočně významný je kožní dotyk, rodiče by se svého dítěte měli jemně dotýkat co nejvíce. V oblasti motoriky se rodí jedinec značně nehotový. V bdělém stavu zaujímá asymetrické postavení končetin, hovoříme o tzv. „šermířské poloze“, neudrží hlavičku, jeho pohyby mají reflexní potenciál.

 

Kojenec (1měsíc – 1 rok):

• 3. měsíce: dítě leží v symetrické poloze, v sedu je s oporou pod pažemi, na břiše se začíná opírat o předloktí, dokáže odhadnout vzdálenost.
• 6. měsíců: za ruce se přitahuje do sedu, s oporou sedí vzpřímeně, hlava pevná. Bez opory žabí pozice, bez problémů uchopuje větší předměty, sahá celou dlaní.
• 9. měsíců: dítě sedí pevně a vzpřímeně, dokáže se samo posadit. Dítě leze a umí se vytáhnout za ruce do stoje. Zjemňuje se úchop a záměrné pouštění předmětů.
• 12. měsíců: chvíli stojí bez přidržování, první samostatné krůčky (ne chůze).

 

Batolecí období (1 – 3 roky): chůze je zpočátku nejistá, často padá, ale časem se stává efektivnější, než lezení. Od 15. Měsíce je chůze jistá, dítě padá jen málo a dovede i utíkat.
Ve 2 letech utíká dobře a zvládá i nerovný terén. Ve 3 letech zvládá dítě bez problémů chůzi do schodů samostatně a se střídáním nohou.

 

Rychle se zdokonaluje jemná motorika. Nastává vývoj kresby. Dítě nejprve zachází s tužkou jako s jiným předmětem, bouchá jí o stůl, cucá jí. O něco později se pokouší o tahy na papíře. Nejprve umí napodobit čáru, poté kruh podle předlohy a nepřesný křížek.

Předškolní období (3 – 6 let): nadále dochází ke zdokonalování, zlepšuje se pohybová koordinace, hbitost a elegance pohybů. Ke konci období dochází k výraznější změně dětské postavy, která se celkově protahuje, ruce i nohy se prodlužují, zvláště u chlapců přibývá svalové hmoty na úkor hmoty tukové. Růst obratnosti umožňuje pokroky v oblasti sebeobsluhy (dítě samo jí, oblékne se, obuje si boty).

 

Postupně se zlepšuje i jemná motorika, která se odráží na vývoji dětské kresby:

• 3 roky: dítě něco nakreslí (načmárá) a dodatečně to pojmenuje.
• 4 roky: realističtější podoba, hlavonožec. Kreslí se záměrem, ten se ale může změnit.
• 5 let: výtvor odpovídá předem stanovené představě, je detailnější (postava).

 

Mladší školní věk (6 – 12 let): nastává hromadění podkožního tuku, provázené plynulým růstem. Objevují se první trvalé zuby. Organismus se připravuje na hormonálně podmíněný proces – pubertu.

 

Puberta (12 – 15 let): tělesné změny v tomto období jsou významně subjektivně prožívány. Nastává růst a zrání vnitřních pohlavních orgánů, vývoj druhotných pohlavních znaků. První noční poluce a první menstruace. Také nastává růstový spurt.

 

Tělesné změny jsou zdrojem nejistot. Subjektivní význam zevnějšku v pubertě vzrůstá, tělu je věnováno mnoho pozornosti. U dívek může vzniknout nespokojenost se vzhledem. Dospívání může proběhnout zrychleně (problém u dívek, které jsou vyspělejší než ostatní), nebo zpomaleně (problém u chlapců, kteří jsou nespokojení se svým vzrůstem).

 

Adolescence (15 – 19): i adolescent se často a intenzivně zabývá vlastním tělem. Zpočátku převládá u většiny adolescentů nespokojenost, ke konci období by mělo dojít ke smíření se s vlastním tělem.

 

Dospělost: raná, střední, pozdní (klimakterium).

 

Stáří: zhoršení smyslového vnímání, snížení odolnosti proti infekcím, ztráta pružnosti vaziva, sklerotizace cév, zpomalení hojení ran, nastává involuce tělesných schopností.

Vývoj vnímání (percepční): Obecně jde o složitý psychický proces, pomocí kterého si člověk uvědomuje vnější svět prostřednictvím jeho působení na smyslové orgány člověka. Ve vnímání se odráží vývojový stupeň člověka jako druhu i jako jedince. Novorozenec je nejblíže k primárnímu čití, nemá osobní ani sociální zkušenost.

 

Senzorickými smysli, které jsou již dostatečně vyvinuty, jsou děti schopny diferencovat základní kvality podnětů. Vnímání v předškolním věku nese ještě znaky nedokonalosti, zachycuje ve vjemech pouze omezenou část skutečností. Vnímání je orientované jen na to, co ho subjektivně a bezprostředně upoutá. Jeho vnímání je globální.

Schopnost diferencovaného vnímání narůstá ke konci tohoto období. Zdokonaluje se v oblasti zrakové i sluchové diferenciaci. Zrakové vnímání se soustřeďuje na tvar a barvu předmětů.

 

Vnímání prostoru a času je stále nepřesné. Ke konci období se děti dovedou orientovat v okolí domova. Rozlišují ráno, večer, den a noc. Pojmy včera a zítra si pletou, spojují události minulé a budoucí. Čas posuzují ve vztahu ke konkrétní činnosti (ještě jednou se vyspím a pojedu k dědovi).

 

Pozornost je, v důsledku slabých nervových buněk, krátkodobá. K posilování dochází prostřednictvím konstruktivních her (hry se stavebnicemi, na písku, modelování, kreslení).

 

Vývojové etapy vnímání: (viz otázka č. 7)

 

Vývoj kognitivní: myšlení a jeho funkce, změny v paměti, jazykových schopnostech a myšlenkových procesech. Biologický pohled zdůrazňuje dědičnost, sociální prostředí.
JEAN PIAGET popsal vývoj kognitivních procesů u dětí, kde zdůrazňuje především vlastní aktivitu dítěte a jeho snahu vyhledávat samo informace. (viz otázka č. 6)

 

Vztah mezi vývojem a výchovou / vzděláváním.

Vývoj znamená růst, změny spojené se zráním a zkušenostmi, respektive učením. Vývoj označuje soustavný proces, ve kterém dochází ke změně aktuálního stavu do stavu nového. Vývoj je řada zákonitých změn, tyto změny nastávají v zákonitém pořadí.

 

Ne každá změna, která v životě proběhne, je vývojem. Na další průběh vývoje může mít ovšem zásadní vliv (např. úraz, trauma). Právě náhodné zásahy do vývoje mají, vedle dalšího, za důsledek, že se lidé vyvíjejí tolika různými způsoby.

Výchova je záměrné, systematické rozvíjení citových a rozumových schopností člověka, utváření jeho postojů a způsobu chování. Výchova směřuje k přípravě člověka pro jeho společenské úkoly a osobní život.

 

Výchova je celoživotní působení na procesy lidského učení a socializaci s cílem přeměny člověka po všech stránkách, tedy tělesné i duševní. Výchova je zprostředkování znalostí, dovedností a postojů (kompetencí), které jsou přítomny v dané společnosti a které se pokládají za důležité.

 

Vzdělání je souhrn vědomostí, dovedností a postojů osvojených jedincem v průběhu života. Vzdělávání jednotlivce začíná po narození a pokračuje během života. Existují teorie, že vzdělání začíná už před porodem. Pro některé lidi úsilí denního života poskytují mnohem více informací než formální škola. Členové rodiny mohou prohloubit efekt vzdělání, často více než sami postřehnou.

 

KONTROLNÍ OTÁZKY

Otázku si přečti a zkus vybrat nejen správnou odpověď, ale zároveň si zdůvodni, proč ostatní tvrzení neplatí.

 

Vývojová období, kde hrozí zvýšené nebezpečí, že se jedinec ocitne v situacích zátěže, které nedokáže zvládnout, nazýváme:

1. senzitivní (citlivá) období
2. kritická/krizová období
3. období vzdoru

b
a - označuje zvýšenou citlivost jedince vůči určitým vlivům okolí, na které pak reaguje s mimořádnou intenzitou, vedoucí k trvalé vývojové změně.
c – je jedním z kritických období

Osifikaci kostí, myelinizace nervů, změny v růstových proporcích těla apod. nazýváme

1. vývojem
2. učením
3. zráním

c
a, b  – učení v tomto případě nastává procesem zrání. Ve chvíli, kdy dítě dozrává, je schopno využívat nových schopností těla a přirozená touha objevovat ho žene k dalšímu vývoji (funkční slast).

Ve chvíli, kdy chybí impulzy aktivizující dítě k činnostem, jimiž aktivně rozvíjí svůj vztah k prostředí, orientuje se v něm, získává poznatky o svých možnostech zasahovat do průběhu událostí, projevovat kompetenci a podobně, hovoříme o deprivaci:

1. senzomotorické
2. citové a sociální
3. činnostní

c
a - Dítě postrádá rozmanitost podnětů aktivizujících je smyslově, či kdy je omezováno v pohybu. Deprivačně působí jednotvárné, monotónní prostředí, kde se nic neděje.
b - Dítěti chybí podněty aktivizující je k přijímání a projevování citové blízkosti ve vztazích s lidmi blízkého okolí – tedy lásky, něhy, vcítění a soucítění, oddanosti apod.

Na základě předchozí otázky zkus definovat slovo deprivace v obecné rovině.

Deprivace je vlastně nedostatek podnětů, výzev, úkolů, které podněcují dítě učit se a získávat zkušenosti. Zkušenosti se stávají vnitřním bohatstvím jedince právě díky rozmanitým formám a typům učení. (HELUS: Osobnost a její vývoj)

Involuční vývojové změny:

1. jsou charakterizovány úbytkem některých schopností a dovedností a vylučují se evolučními vývojovými změnami, probíhají převážně od padesáti let.
2. můžeme charakterizovat jako přechod od méně dokonalého k dokonalejšímu a jsou zaměřeny na cíl. Postupují nezaměnitelnou řadou (ne náhodnou).
3. probíhají zároveň evolučními vývojovými změnami, ale evz nejsou tolik patrná.

c
a – neplatí tvrzení, že se vylučují
b – evoluční změny – nejprudší v dětství a dospívání, v dospělosti hovoříme o období stability

U citově deprivovaného dítěte hrozí

1. potíže v komunikaci a sociálním chování a to i přes celkově dobrý intelekt
2. neschopnost vcítit se a opětovat cit druhého
3. dávání přednosti samotě před společností. Na objímání a mazlení mohou reagovat pasivně.

b
a – aspegerův syndrom
c – platí pro autismus, ale nevylučuje se ani s deprivací

Podnětnost prostředí je důležitá pro:

1. učení
2. vývoj
3. zrání

a
b – Vývoj je proces.
c -  Zrání probíhá na základě biologických předpokladů. Obdobný průběh je u všech dětí, ať vyrůstají kdekoliv.

Souhrn vědomostí, dovedností a postojů osvojených jedincem v průběhu života nazýváme:

1. vzděláním
2. výchovou
3. vývojem

a – probíhá nejen ve škole
b - Výchova je celoživotní působení na procesy lidského učení a socializaci s cílem přeměny člověka po všech stránkách, tedy tělesné i duševní. Výchova je zprostředkování znalostí, dovedností a postojů (kompetencí), které jsou přítomny v dané společnosti a které se pokládají za důležité.
c - Vývoj znamená růst, změny spojené se zráním a zkušenostmi, respektive učením. Vývoj označuje soustavný proces, ve kterém dochází ke změně aktuálního stavu do stavu nového. Vývoj je řada zákonitých změn, tyto změny nastávají v zákonitém pořadí.

Moment, kdy se dítě vymaňuje z dosavadní úzké vázanosti na rodiče, zaujímá k nim kritický vztah, ale současně mu záleží na jejich lásce, nazýváme

1. obdobím vzdoru
2. krizí dospívání
3. autoerupční reakcí

b
a - když dítě, objevující své já a fascinované způsobilostí poradit si sám, naráží na odpor svých rodičů
c – to je ale pěkně vymyšlené slovo, co?
 

Psychický vývoj je v novorozeneckém období ovlivňován nejvíce:

1. učením
2. tělesným vývojem
3. sociálním kontaktem

b
a, c - Teprve po dosažení tělesné zralosti, se psychický vývoj do značné míry autonomizuje, více jej ovlivňuje učení, zkušenosti a aktivní sociální život.

Růst obratnosti, který umožňuje pokroky v oblasti sebeobsluhy (dítě samo jí, oblékne se, obuje si boty) odpovídá věku:

1. batolecímu
2. předškolnímu
3. školnímu

b

Dětská kresba, která vzniká se záměrem, ale ten se může změnit odpovídá:

1. 3 rokům
2. 4 rokům
3. 5 rokům

b – hlavonožci
a – dítě něco nakreslí (načmárá) a dodatečně to pojmenuje.
c - výtvor odpovídá předem stanovené představě, je detailnější (postava).
 

Vyjmenuj 4 hlavní činitele psychického vývoje

biologické, vnější prostředí, výchova, sebevýchova

Dítě sedí pevně a vzpřímeně, dokáže se samo posadit. Dítě leze a umí se vytáhnout za ruce do stoje. Zjemňuje se úchop a záměrné pouštění předmětů. Tyto dovednosti odpovídají:

1. 3. měsíci
2. 6. měsíci
3. 9. měsíci
4. 12. měsíci

c
a - dítě leží v symetrické poloze, v sedu je s oporou pod pažemi, na břiše se začíná opírat o předloktí, dokáže odhadnout vzdálenost.
b - za ruce se přitahuje do sedu, s oporou sedí vzpřímeně, hlava pevná. Bez opory žabí pozice, bez problémů uchopuje větší předměty, sahá celou dlaní.
d - chvíli stojí bez přidržování, první samostatné krůčky (ne chůze).

Polykací, sací, orientačně pátrací, obranný a vyměšovací reflex řadíme mezi reflexy:

1. adaptační
2. palmarní
3. Babinského
4. Moorovi

a
b – též úchopový, vložený předmět do dlaně dítě pevně sevře
c - prstů dolní končetiny při dráždění plosky nohy
d - při podtrhnutí podložky dítě prudce rozhodí končetiny a křičí

Soustavný proces, ve kterém dochází ke změně aktuálního stavu do stavu nového nazýváme:

1. vývoj
2. zrání
3. učení

a
b - Zrání má biologicky druhovou povahu. Jeho progres umožňuje nové projevy chování, které jsou dítěti příjemné, jsou to vlastně lákavé objevy dosud mu neznámých možností pohybu, jednání, poskytovaných vyzrávajícím tělem.
c - Učení je proces získávání a předávání zkušeností, návyků, dovedností, znalostí a hodnot.

Adolescence je formálně vymezena věkem:

1. 15 – 19
2. 12 – 15
3. 19 – 21

a
b – puberta
c – raná dospělost